Čtvrté zastavení
PÍSEŇ POUTNÍKA
(ze sbírky Devátá vlna)
V míjení těžkých roků
čím dál mi jasnější jest:
není ztracených kroků,
není ztracených cest.
Echo zpozdí se možná,
Ozvěna nespěchá.
Víra veliká, zbožná,
nebude bez echa!
Vrátí se v ztichlém kraji,
pronikne mlhami.
Ti, kdož nás popírají,
kdys půjdou za námi!
Chloumek u Mělníka
„Pak je tu jeden kouteček, kde jako by nebylo obecného sucha; bujná tráva, květ na květu, svěží vše a kypící. A pak je výhled do kraje. Málo je takových vyhlídek v kraji. Nalevo před vámi tyčí se Mělník, na němž věž sv. Ludmily připadala mi prstem káravě vztyčeným nad hříšným lidstvem; pruh Labe zaleskne se v dolině a tam vpravo, daleko, vidíte homoli Řípu se sv. Jiřím, kterého apostrofoval, pamatujete-li se, Svatopluk Čech.“
(Národní listy 21. VI. 1925)
CHLOMECKÝ HŘIB
„Chlomek nelze přehlédnout. Uvidím-li jej však, přitahuje mne k sobě. Tentokráte rozběhl jsem se po silnici k Svaté Trojici.“ O chloumeckém lese, tehdy zvaném chlomeckém, se vyprávěly různé historky, „nejpodivnější byla o hřibu, který prý rostl v chlomeckém lese. „Ale není lehko najít chlomeckého hřiba. Za měsíční noci, v úplňku, musí se uříznout větvička vrby, jež stojí proti víru Sidónky...“
„Musí se uříznout nožem, který ještě nic neřezal, a musí se třikrát opakovat čarodějná formulu: Nenajdu-li hřiba, bude chyba! Vrbový prut takto uříznutý začal se kroutit, jakmile se kdo přiblížil k místu, na němž trůnil hřib chlomecký. Častokráte jsme se vypravili za plnoluní do vrboví na labském břehu, které už neexistuje, žel! Ale nikdy se nám vrbový prut v ruce nezakroutil, ačkoli jsem čarodějnou formuli třikrát opakoval.
Buď jak buď, chlomeckého hřiba jsem nenašel a nikdo z mých druhů nebyl šťastnější.“
(Rodný kraj v životě, vzpomínkách i díle Viktora Dyka, Mělník 1934)
„Našli jsme stopy kroků těch, kteří šli před námi, ti po nás najdou stopy kroků našich. Jejich zrakům otevře se širý kraj, neohraničený zdánlivě a nekonečný, v němž možno se rozběhnout do všech stran světa. A v letní podvečer pocítí to, co přešlí cítili: život, krásný, krásně krutý život!“
(Viktor Dyk, In: Národní listy 5. IX. 1925)