CESTA PO KTERÉ SE NEDÁ ANI PROJÍT...!

 

...a přece je to cesta. Z Mlazic na Ráj vede asfaltová cesta (dlouhá cca 1 km), kterou lidé chodí většinou na vycházku nebo na hřbitov. Pokud se po ní vydáte, musíte vždy několikrát uhnout do stráně před projíždějícími automobily. Přitom hned vedle „asfaltky“ vede původní – dnes neudržovaná – cesta. Z jedné její strany je stará opuková zeď a nad ní vinice, ze strany druhé je stráň se stromy, keři a nejnižším patrem lesních rostlin.

V současné době je stará cesta jen těžko průchozí. Někteří lidé si z ní uděli skládku, takže se ve stráni povaluje slušné množství letitých odpadků.

            Společně s městským Odborem životního prostředí a zemědělství, Odborem školství a kultury a některými zastupiteli města Mělník jsme vytvořili jednoduchou ideu - obnovit původní cestu Na Ráj. Nechceme tím oprašovat zašlou slávu nadbytečné komunikace ani se zapojovat do módní vlny budování (někdy) samoúčelných naučných stezek. Chceme vytvořit místo, které člověku nabízí prostor k odpočinku, přemýšlení a zároveň bude vypovídat o místní historii, lidech, kteří zde žili, tvořili a pracovali.

            Celý projekt budeme realizovat „spolkově“. V různých pracovních etapách rekonstrukce původní cesty, chceme zapojit do přímé práce místní obyvatele, spolky, školy a podnikatele. Každý může přispět tím, co umí, nabídnout to, čím disponuje a na co dosahne.

První krok jsme zvládli sami. Vyřezali jsme část cesty tak, abychom zde mohli procházet a pokračovat v dalších činnostech. S prací nám v rámci dne Země přišli pomoc studenti z GJP Mělník, kterým tímto srdečně děkujeme za skvělou spolupráci. Garantem projektu je Odbor životního prostředí města Mělník.

Definice "cest" podle RNDr. Václava Cílka, CSc.:

 

CESTA – Obecný termín znamenající jakousi dopravní spojnici mezi dvěma místy. Etymologicky je slovo odvozeno od slovesa čistit (ve smyslu zprůchodnit).

 

 

EROZNÍ RÝHA – V počátečním stadiu stružka, která se dalším působením periodicky tekoucí vody v měkčích horninách a svahových hlínách zahloubila na délku desítek až stovek metrů. Jde obvykle o velmi rychle se vyvíjející jev (např. v průběhu přívalových dešťů).

V dalším vývoji se z erozní rýhy stává strž. Erozní rýhy je někdy obtížné odliši od úvozů,- narozdíl od nich zpravidla v horní části končí náhle velmi prudkým svahem, který působením další eroze postupuje vzhůru.

 

ÚVOZ – Zahloubený úsek staré, dlouhodobě užívané cesty, kde se toto obvykle erozně vniklé zahloubení dráží v německém i anglickém pojmu Hollweg nebo holloway, doslova prázdná cesta. Ke vzniku úvozů docházelo rozrušováním povrchu cesty tlakem kopyt , zejména u tažných zvířat, samozejmě při brždění povozů. Takto narušený povrch cesty, byl pak při každých větších srážkách vymílán a odplavován vodou, které směrem dolů přibývalo a měla i větší unášecí sílu. Proto úvozy ve spodní části bývají nejhlubší směrem vzhůru se většinou postupně vytrácení.

Tím se odlišují od přirozeně vzniklých erozních rýh a podobných útvarů, které zpravidla nahoře končí náhle.

Úvozy mohou být vyvinuté jako oboustranné (nejčastěji) či v bocích údalí jako asymetrické nebo jednostranné. Součástí úvozů mohou být i širší plošiny, kde se vozy mohly vyhnout, odvodňovací stružky, mezní kameny, křížky apod.

 

 

Výpisky z knihy Staré cesty v krajině středních Čech (autor Pavel Bolina, Tomáš Klimek a Václav Cílek)

 

            Vyhledávání a dokumentaci pozůstatků starých cest můžeme přirovnat ke sběru artefaktů při povrchovém archeologickém průzkumu k jejich následnému vyhodnocování.

Je zde však významný rozdíl – některé archeologické nálezy mohou být indikátorem dávné existence významné dálkové komunikace, samy o sobě však nikdy její konkrétní průběh krajinou nemohou určit.

Naproti tomu pozůstatky starých cest jsou sice z hlediska archeologického obtížněji uchopitelné, zato představují nezpochybnitelný důkaz, dřívějšího průběhu komunikace danými místy, a tedy jeden z nejvýznamnějších pramenů pro rekonstrukci dnes již úplně (nebo částečně) zaniklé sítě starých dopravních tras v určitém regionu.

Přesnější označení tohoto donedávna spíš opomíjeného informačního zdroje by mělo být „relikty dopravního pohybu“. Zejména se jedná o úvozy, tedy o cesty zahloubené pod okolní terén.

 

            V terénu jsou tyto relikty často velmi výrazné a přetrvaly někdy i řadu staletí poté, co původní komunikace přestaly sloužit svému účelu.

 

            Pozůstatky cest zůstaly patrné v místech s nižší intenzitou hospodářského využití, tam, kde zemědělským aktivitám nepřekážejí a nevznikla potřeba je odstraňovat a také v případě tras, které v novověku ztratily dřívější význam a nevznikla tu potřeba přestavovat starou komunikaci na moderní silnici.

 

            Pro cesty, které neprocházely skalnatým terénem a jejichž úvozy se vytvořily ve svahových hlínách, s vrstvami zvláště ve spodních částech prudkých svahů někdy mocným, více metrů, byl typický jev.

Na straně, kde stěna úvozu směrem vzhůru přecházela v prudkýc svah přilehlého kopce, docházelo po velkých deštích často k sesouvání hlíny, či dokonce řícení celých balvanů z výše položených míst.

Jednodušší opatření proti tomu spočívalo v přerušení svahu nad úvozem uměle vytvořenou terasou, která v kritických místech paralerně sleduje průběh cesty.

Takové úpravy svahu se dochovaly málokde, navíc ochranné terasy plněním svého úkolu samovolně podléhaly zkáze.

(Kameny zabraňovaly pouze svahovým sesuvům – neměly jako dnešní stěny u silnic držet zeminu.)

Často proto docházelo k zatarasení cesty závalem, ale po jeho odklizení problém nebyl vyřešen, spíše naopak, protože svah, ze kterého se materiál uvolnil, měl pak sklon k sesuvům ještě větším.

Tyto zídky se stavěly nasucho mohly zabránit sesouvání svahu.